Jak vypadá váš úspěch? Jako u Trachea?

11.10.2011 | red. | Rozhovory

S podnikateli se většinou hovoří o penězích, o právním rámci podnikání, o zákonech a vyhláškách anebo také o „úspěchu“. Co je to ale onen „úspěch“ a v čem může být člověk úspěšný? Ing. Petr Bartošek je majoritním vlastníkem a šéfem firmy Trachea, s. r. o., Holešov, která je dominantním výrobcem nábytkových a kuchyňských dvířek. V našem rozhovoru ale nakonec o „nábytkařinu“ vlastně vůbec nešlo.

Jak vypadá váš úspěch? Jako u Trachea?

Pane inženýre, řada osobností z podnikatelského či jiného prostředí mluví o náhodě, která je dovedla k výkonu jejich povolání. Vy sám jste původně studoval Vysokou škola lesnickou a dřevařskou, ale pracujete v oblasti nábytkářství. Jak jste se k tomu dostal?

V mém případě je na místě okřídlené konstatování, že jsem byl ve správnou dobu na správném místě, což do značné míry zohledňuje roli vámi zmíněné náhody. K tomu je ale potřeba krátké vysvětlení. Jedno z nejtěžších pracovních rozhodnutí v životě jsem učinil v okamžiku, když jsem zvažoval odchod ze své pohodlné kanceláře ve státní firmě. Nakonec jsem ale dal výpověď a přijal nabídku bývalých kolegů pracovat v jejich začínající obchodní společnosti Tripex spol. s r. o. Stal se ze mě zaměstnanec typu „práce všeho druhu“ vč. práce manuální. Firma obchodovala s fóliovými dvířky. Pak se však majitelé rozhodli, že budou tuhle komoditu nejen prodávat, ale také vyrábět. Nakoupili tedy stroje a já dostal dva úkoly. První byl převzít veškeré technologické vybavení v tehdejší SRN a ten druhý znamenal rozjet výrobu, o které tady ale nikdo nic nevěděl. Tak bylo o mé budoucí profesi v podstatě rozhodnuto. Mým oborem se stala „nábytkařina“. Je tady možné mluvit o náhodě? Nevím. Ke dni 1. ledna 1996 pak de iure vznikla firma Trachea, s. r. o., Holešov, jejíž činnost je ale de facto možné uvažovat již od poloviny roku 1994, kdy fungovala ještě v rámci firmy Tripex spol. s r. o.

Celkem tedy v oboru pracujete jak dlouho?

Dohromady je to 19 let. Za tu dobu jsem v podstatě začínal dvakrát a pokaždé od úplné nuly. Postupně se mi pak do cesty stavěly různé úkoly, které jsem musel splnit. Nejdříve zmíněná manuální práce, takže jsem se učil být dělníkem, pak bylo potřeba rozjet neznámou výrobu dvířek, později např. organizovat generální opravy celého našeho stávajícího areálu, řídit financování, starat se o cash flow, věnovat se personalistice, obchodu, řízení a organizaci práce atd. V podstatě jde ale jenom o to, že se dostáváte do nějakých situací, které mají podobu uvedených úkolů. A ty úkoly se za pochodu učíte řešit. Nic víc v tom není. Nejsem žádný velký odborník.

Říkáte, že nic víc v tom není, přitom jste zvládal a zvládáte celou řadu profesí a zjevně to děláte dobře, neboť firma prosperuje. To není málo, nemyslíte? Vy sám sebe nevnímáte jako úspěšného člověka?

Co je to „úspěch“? To je zvláštní a velmi relativní pojem a dnes je ho všude kolem až moc. Myslím, že úspěch je např. to, když se někdo po úraze postaví z invalidního vozíku na vlastní nohy a udělá první kroky. Ano, to je „úspěch“. Ale přirozeně, že i fungující firma naplňuje obsah pojmu „úspěch“. Když Trachea začínala, byli jsme tři zaměstnanci, tedy já, Ing. Jiří Trhlík, pan Karel Kalvoda a pan Jiří Slovák jako společník a jednatel. Výrobu jsme rozjížděli značně zadluženi a postupně jsme se vypracovali do podoby, kdy nás jako podnikatele z východní Evropy začali brát vážně i v západní Evropě. Najednou jsme byli vnímáni jako vývojové středisko pro významné hráče na trhu. A důvod byl jednoduchý. Byli jsme schopni nabídnout velkou pestrost výrobků, kdy každý jeden kus je málem originál, a přitom jsme zvládli plnit velké objemy zakázek tak jako běžný sériový výrobce. To ale není zásluha jednoho muže. Toho je možné dosáhnout jenom díky spolupráci s lidmi, kterým můžete věřit a důvěřovat. Takže tím mým diskutovaným úspěchem je pravděpodobně mé velké štěstí na lidi. A to platí nejen o pracovním životě, ale i o životě soukromém. Nemít tolerantní manželku, byla by spousta věcí více než neřešitelný problém.

Otázka úspěšnosti je skutečně komplikovaná věc, neboť každý takový úspěch tzv. něco stojí a je jako mince, která má dvě strany.Ve vašem případě ale s diskutovaným úspěchem souvisí i možnost pomáhat potřebným, a to je ve všech ohledech pozitivní věc. Vnímáte to také tak?

Ano, jistě, ale vlastně o tom nepřemýšlíme. Podpora a pomoc mi prostě připadá normální a lidská věc, a když vám přijde dopis od adoptovaného dítěte v Africe, je to lepší ocenění vaší práce, než když získáte titul „podnikatel roku“. Nechci ale teď jitřit emoce hovory o dětech v Africe. Podporujeme i různé kulturní či sportovní spolky a snažili jsme se pomáhat i při povodních. Nejde ale o to, aby nám za tu pomoc byl někdo vděčný, nebo abychom si dělali reklamu. To by byla tak trochu krkavčí reklama. Má to i jiný smyl. Stalo se nám, že jsme se jako dárce dostali do situace, kdy jsme to byli naopak my, kdo byl vděčný. Ne obdarovaný, ale dárce děkuje za to, že se dostal do kontaktu se skutečně mimořádnými lidmi. Budu konkrétní. Na základě novinového článku jsme chtěli pomoci jedné moravské rodině, jejichž dítě potřebovalo nákladný přístroj na dýchání. Nabídli jsme tedy potřebné prostředky. Za několik dní nám tatínek onoho dítěte odepsal s tím, že velmi děkuje, ale že potřebné prostředky již získal díky sbírce v jejich rodné vesnici a že bude velmi rád, když naši nabídku přesměrujeme na někoho, kdo peníze potřebuje ještě víc než oni! K tomu nemám co dodat. Za takovou zkušenost tomu muži děkuji. A obrovská úcta k těmto rodičům! Potkat někoho takového, to je „úspěch“.

Rozumím motivacím vašeho respektu k tomuto muži. Takový „úspěch“ se na rozdíl od celé řady jiných úspěchů jistě nedá naplánovat. Je to kontakt s něčím, co je ideální a přitom zcela reálné. A to vždy potěší. Nabádá mne to k další otázce. Vy sám jako manažer a podnikatel, jste spíše racionální, nebo intuitivní typ člověka?

Jsem spíše racionální typ, který ale v nerozhodných či patových situacích spoléhá na intuici. Spíše pragmatik s občasnými sklony k idealismu – chcete-li. A možná bych ten pojem „pragmatik“ vyměnil za „realista“. Dám vám příklad. Mnoho let se věnuji sportovnímu parašutismu a lidé z aeroklubu se na 25 let stali mojí druhou rodinou. Panovaly tam velmi hezké vztahy a jakási vzájemnost i ochota si pomáhat. A mé ideály byly rovněž o soudržnosti a vstřícnosti. Jednou, na cizím letišti, jsem o pomoc při manipulaci s padákem požádal kolegu z jiného aeroklubu. Odpověděl mi na můj vkus velmi hrubě stylem: „Neotravuj, to si každý hlupák udělá sám!“ A bylo po ideálech. Nemyslím to teď ale tak, že bych dopadl na nějaké tvrdé a zklamané dno. Byla to jen realita, která ideálu dala reálné obrysy. Možná by se dalo hovořit o „krásných ztrátách“, kdy o něco přijdete proto, abyste něco jiného získal. Ten člověk mi totiž tenkrát svým krobiánstvím udělal obrovskou službu. Tehdy mně jeho reakce zaskočila, ale pak jsem ji pochopil. Vždyť já ho obtěžoval tím, co jsem si mohl snadno udělat sám! Kdybych měl skutečný problém, tak bych pomocnou ruku získal, ale jedna věc je pomocná ruka a druhá věc je ruka chůvy. Snažím se podávat pomocnou ruku a nestydím se říct si o ní. Ale chůvu nechci a nedělám, byť si to někteří lidé pletou s neochotou. Myslel jsem na to mnohokrát, ať už při vzpomínkách na onoho zdánlivě obhroublého parašutistu, nebo při kontaktu s něčím tak nekompromisním a přitom vstřícným a přirozeným, jako je příroda, lesy a hory. Dopřál jsem si cestu do Himalájí a tam si můžete doslova sáhnout na to, co je to vaše existence, a můžete cítit, nakolik je pevná, ale i křehká a zároveň zoufale pomíjivá. Ale nechme už filosofování, i to je „úspěch“, tedy schopnost včas skončit…

Dobře. Dovolím si tedy poslední otázku, která je velmi stručná a lapidární: děláte to, co jste vždycky chtěl dělat?

V jistém smyslu ano a platí to bez ohledu na to, že v mládí jsem měl různé sny a představy, které se postupem změnily anebo zcela zmizely. Stíhacím pilotem už asi nebudu, i když tuhle dětskou touhu jsem si vlastně plně zrealizoval v parašutismu. A u každé práce, kterou jsem pak jako dospělý člověk dělal, jsem si téměř vždy našel něco, co mě uspokojovalo. Ze složitých věcí dělat věci jednoduché a fungující. Uvádět věci do pohybu. To mi stačí, nemyslím, že by to bylo málo, a vnímám to také jako ten okřídlený a v našem rozhovoru mnohokrát zmíněný „úspěch“.

Nezbývá nám tedy nic jiného, než vám popřát hodně úspěchů, ať si pod tím slovem představíme cokoliv. Děkuji vám za rozhovor.

Red.
Foto: Trachea, s. r. o., Holešov

Doporučujeme:

IQ Kuchyně - Budete ji milovat...

Top 5 - to nejlepší

Kuchyň s virtuálním kuchařem je více než blízká budoucnost!

Kuchyň s virtuálním kuchařem je více než blízká budoucnost!

Varná deska, která komunikuje s vaší lednicí a...

01.12.2011

Celý článek

Co dodá vašemu bydlení hledanou atmosféru? Zkuste světla!

Co dodá vašemu bydlení hledanou atmosféru? Zkuste světla!

Světlo je zcela klíčový nástroj tvorby atmosféry....

04.11.2011

Celý článek

Atypická kuchyň nemusí být problém!

Atypická kuchyň nemusí být problém!

Máte nestandardní dispozici kuchyně? Není důvod k...

17.10.2011

Celý článek

TIP pro elegantní bydlení, žádné rozpaky s výběrem nábytku

TIP pro elegantní bydlení, žádné rozpaky s výběrem nábytku

Existuje několik snadných metod, jak si zařídit...

12.12.2011

Celý článek

Kuchyň šitá na míru není luxus

Kuchyň šitá na míru není luxus

Uvažujete o nové kuchyni? Má to být kuchyň šitá...

16.10.2011

Celý článek

Kalendář